Teratolepis fasciata
Gekon Teratolepis fasciata
/Akvárium a terárium 12/2002
Gekon Teratolepis fasciata byl poprvé popsán E. Blythem jako Homonota fasciata v roce 1853 v Jerdonově ” Catalogue of reptiles inhabiting the Peninsula of India” a ”Journal of the Asiatic Society of Bengal” [1853]. O výskytu gekona Teratolepis fasciata existuje později mnoho zpráv a je především obsáhle popsán ve Smithově II. svazku ”Fauna Britské Indie”. V l etech 1952 až 1962 bylo odchyceno M. G. Konieznym pro R. Mertense ze Senckenbergského muzea v jižní části provincie Sind 12 exemplářů. ZOO v Karáčí obdrželo v letech 1953 – 1954 od jednoho domorodého lovce 3 exempláře. S. Minton ml. z American Museum of N atural History získal v červnu 1961 jednu samici z Thatta, která nakladla dvě vajíčka, z nichž se vylíhla dvě mláďata. Další dospělé zvíře bylo uloveno Mintonem v Mirpur Sakro v roce 1962. Mezi prosincem 1961 a květnem 1962 zorganizoval J. A. Anderson inte nzivní pátrací akci v naplavených rovinách delty Indusu. Upřednostnil přitom oblasti Thatta, Pir Patho, Gora Bari, Sujawal, Jathi Badin, Shah Bundur a Mirpur Sakro. Všechny exempláře byly nalezeny převážně večer. Důkazem celé této akce bylo asi 200 nalezených exemplářů, z nichž tvořili asi 70% dospělí samci. Podíl exemplářů s regenerovaným ocasem byl poměrně vysoký: Thatta asi 80%, Pir Patho 50%, Jathi, Badin a Mirpur Sakro sotva 20%. Výsledek lovu prokázal, že Teratolepis fasciata je poměrně hojný i přes omezenou oblast výskytu v rovině delty řeky Indus, a pouze díky skrytému způsobu života vstoupil do povědomí chovatelů teprve nedávno.
Původně byl uváděn jako monotypický rod, v současné době je do rodu Teraolepis zařazen ještě druh Teratolepis albofasciatus (GRANDISON & SOMAN 1963), vyskytující se v Indii - Ratnagiri, Maharastra a při pobřeží jižně od Bombaje.
Naleziště Teratolepis fasciata v rovinách řeky Indus se rozprostírá mezi východní hranicí Perské náhorní plošiny a západním výběžkem pouště Thar. Z jihu je ohraničeno mořským pobřežím a na sever zasahuje až k 25. stupni zeměpisné šířky. Oblast se vyznačuje velmi chudými ročními atmosférickými srážkami, které spadnou zpravidla v průběhu dvaceti dnů a bývá jich asi 198 mm. Střední denní teploty: max./mi n. leden 24,2˚C/14,1˚C, červen 32,4˚C/27,9˚C, absolutní teploty max./min. 45,5˚C/ 4,0˚C.
J. A. Anderson (1964) výborně popisuje jedno známé naleziště z Ray Malk v Bezirk Thatta, poblíž okolí Mirpur Sakro. ”Lokalita je pohřebiště, v rovině o rozloze sotva 20.000 m² v západní č ásti delty Indusu mezi osadami Gharo a Mirpur Sakro, necelých 10 km od pobřeží vzdáleného Gharo Bach. Terén je rovný a leží méně než 3 m nad mořem. Půda je obdělávána, kyprá a tvoří ji šedý písek a slané usazené bahno. Převládající vegetaci tvoří pouštní křoviny, zejména Salsola foetida a trávy. V bezprostřední blízkosti se nacházejí dvě mělká jezera. Rozpadající se pusté hřbitovy patří k největším a nejčastějším nalezištím. Všude leží volné cihly o velikosti 20x20x3cm a jednotlivé ploché náhrobní desky. 1,50 m vysoká polorozpadlá cihlová zídka obroušená větry a pískem obklopuje ze dvou stran velké mešity v centru náměstí o rozloze asi 700 m². V sousedství se nachází vesnice s 25 chatrčemi obydlenými necelou stovkou obyvatel. Vesnicí prochází silnice. Všude jsou četné díry v zemi od drobných hlodavců. Dále zde můžeme spatřit ze savců např. zajíce, šakaly, mangusty, dikobrazy, ježky a myši bodlinaté. Ptáci jsou hojní a zahrnují sokoly, ťuhýky, sovy vrány a různé pěvce. Z plazů se zde vyskyt ují Hemidactylus brooki, persicus a flaviviridis, Cyrtodactylus kachensis, Eublepharis macularius, Mabuya macularia, Acantodactylus cantoris, Calotes versicolor, Agama agilis, Varanus salvator, Psammophis leithi a schoraki, Coluber fasciolatus a ventromaculatus, Oligodon taeniolatus, Spalerosophis diadema, Natrix piscator, Naja naja, Bungarus caeruleus, Vipera russelli a Echis carinata, kteří jsou zde všichni relativně často a široce rozšířeni. Jediní obojživelníci žijící v blízkosti Teratolepisů byli Rana andersoni a Rana tigrina. Teratolepisové jsou za dne nalézáni v úkrytech s volnou a suchou půdou.”
Teratolepis fasciata dorůstá délky nejvýše 105 mm, z čehož tělo měří 65 mm a ocas 40 mm. Samci bývají menší než samice. Základní zbarvení je šedohnědé a jeho intenzita se mění podle prostředí. Po celém těle se táhnou příčně bílé přerušované pruhy, které na hřbetě vytváří bílou tečku. Na hlavě jsou tyto pruhy nepřerušované a tvoří písmeno ”V”. Břicho je bílé. Toto zbarvení je jak u obou pohlaví, tak i u mláďat stejné. Rozdílná kresba je pouze v síle, přesnosti a rozšíření bílých rozlišovacích skvrn. Kůže je poměrně pevná se sametovým nádechem. Ke svlékání dochází přibližně každých 40 dní a gekoni svlečku pozřou. Šupiny na hlavě jsou zakulacené a vyklenuté, část ečně šindelovité. Dorsální šupiny silně připomínají střešní tašky, na šíji slabě zúžené a dále na zádech se opět normálně rozšiřují. Na hrdle a šíji jsou šupiny menší, na trupu se zvětšují. Mohutný obvod ocasu je větší než obvod hlavy nebo trupu. Ocas se p ři poškození ulomí vždy u kořene, ale nikdy jen v určité části. Regenerát proto nikdy není částečný, nýbrž vždy celý. Za příznivých podmínek dorůstá přibližně za 90 dní a postrádá bílé pruhy. Ocas má u Teratolepisů, stejně jako u ostatních druhů žijících v suchých oblastech, funkci tukových zásobníků. Samec má na rozdíl od samice dobře vyvinutou pochvu na hemipenis se 6 – 8 preanálními póry.
K chovu Teratolepisů (1,2) používám terárium o rozměrech 30x30x30 cm. Jeho zařízení je pro tyto skromné suchomilné gekony v podstatě velmi jednoduché. Jako podklad slouží hrubší písek smíchaný s trochou zeminy o výšce asi 2 – 3 cm. Interiér terária tvoří kamenné stěny, po kterých gekoni velmi rádi lozí a jako úkryt slouží ploché kameny z pískovce a akátová kůra. Uprostřed terária je asi 10 cm nad povrch spuštěna žárovka krytá květináčem o výkonu 15 W, která slouží zvířatům jako lokální zdroj tepla. Pod ní dosahuje teplota kolem 30°C, v rozích tato teplota klesá na asi 23°C. Je nutné, aby gekoni měli dostupné místo k och l azení. V rohu terária je malá miska s vodou. Terárium rosím 2 – 3x týdně, aby Teratolepisové mohli olizovat kapky vody ulpělé na dekorativních kamenech a kůře. Přestože Teratolepisové mají přísavné lamely, nikdy jsem je neviděl šplhat po skle. Jejich oblí b enou potravou jsou cvrčci, sarančata, svinky, švábi, pavouci, voskoví moli a další hmyz přijatelné velikosti. Ve volné přírodě nepohrdnou údajně ani malými štíry. Přestože se jedná o soumračný druh gekona, je poměrně aktivní i ve dne, kdy se např. při krm e ní okamžitě vrhá po své kořisti. Teratolepisové mají v teráriu stejnou tendenci k vytvoření ”toalety”, jakou můžeme pozorovat např. u Eublepharů nebo Teratoscinků. Své exkrementy tak vylučují do jednoho místa.
K námluvám dochází v rozmezí února až června, avšak může se posunou s ohledem na délku zimování, či teplotu letního období. Náznaky námluv se projevují hlasitými krátkými kvoknutími (podobnými jako u Hemidactylů). Volání samice je podobné, ale tišší. Samec se potom pomalu a rozvážně přibližuje k samic i a vrtí přitom ocasem zvednutým vysoko nad zemí a zadními končetinami. Samice odpovídá podobným způsobem zdrženlivým přibližováním. Před vlastní kopulací několikrát olízne samec hlavu a tělo samice, přičemž pomalu kolem samice krouží. Někdy se odpor samic e při námluvách stane pro samce nepřekonatelný. Samec se samici zakousne do hlavy či šíje, přitiskne ji k zemi a kopulaci si tak vynutí.
Samice těchto gekonů bývají velmi plodné. Před kladením již několik dnů hrabou a hledají nejpřijatelnější místo k nakladení vajíček. Kladou 2 (výjimečně 1, ale i 3) vápenitá vajíčka, která opatrně zahrabou substrátem. Občas se však stává, že vajíčka zůstanou nezahrabána. V průběhu roku mohou mít až 8 snůšek, kde interval mezi jednotlivými snůškami je od 14 do 50 dnů. Veli kost vajíček je přibližně 10x9 mm a doba líhnutí je při teplotě od 20°C do 26°C asi 60 – 75 dní. Inkubovaná vajíčka je nejlépe odebrat z terária a nechat líhnout v uzavřené nádobě na suchém podkladu (např. písek, upravený polystyren). Oplozená vajíčka něko lik dnů po nakladení zrůžoví a později ztmavnou, neoplozená jsou bílá a průsvitná. Vylíhnutá mláďata jsou asi 22 mm velká, z čehož téměř 12 mm připadá na ocas. Mláďata bez problémů pozřou malé voskové moly, cvrčky či larvy moučných červů. Není však dobré dávat mláďatům větší potravu, protože může dojít k zadušení.
Při podráždění vzpřímí ocas směrem k nepříteli a dávají tak najevo připravenost k obraně. Při dalším obtěžování se stočí ve hřbetu, vztyčí se na nohou a ocasem upoutává protivníkovu pozornost. Náhle ocas vymrští k útočníkovi a narovná jej, přičemž otevře tlamičku a zřetelně nahlas zasyčí. Ocas přitom vydává v šanc útočníkovi. Toto zastrašování může 2x až 3x opakovat. Odchovaná mláďata jsou zpravidla krotká a snadno si zvyknou na manipulaci a braní do rukou.
Závěrem lze říci, že tento gekon, který se v našich chovech objevil teprve nedávno, si pro svoji nenáročnost chovu, plodnost a atraktivní vzhled určitě získal sympatie široké chovatelské obce.
Použitá literatura:
Mudrack W., 1986: Teratolepis fasciata (Blyth), Sauria 8(1):37 – 40
Obst, Richter, Jacob 1984: Lexikon der Terraristik und Herpetologie, Edition Leipzig
Klátil Lubomír, 1999: Obrazový atlas gekonů, Petr Esterka – Forsáž
Text a foto Miloslav Poulíček
