Pachydactylus capensis vansoni
Rod Pachydactylus (Wiegmann, 1834) patří k druhově nejrozšířenějšímu v celé jižní Africe. Jedná se o kontinentální africký endemit, zastoupený 26 druhy a asi 27 poddruhy (Wermuth 1965). Poslední 3 druhy byly popsány v roce 1959.
Gekoni tohoto rodu jsou zavalití. Připomínají tělesnou stavbou rod Tarentola - např. P bibroni byl původně popsán jako T. bibroni. Obývají široký životní prostor. Žijí převážně na zemi, ale i na stromech (pod kůrou), na skalách a také na obytných budovách. Většina druhů se vyskytuje na suchých až polosuchých územích. V zeměpisném rozšiření je můžeme nalézt od nejjižnějších Částí JAR, dále pak v Angole, Tanzanii, Namibii, Mosambiku, Botswaně, Zairu a Zambii.
Gekoni dosahují převážně velikosti okolo 10 cm (např. P. capensis, P. geitje, P. serval aj.), jen několik málo druhů (např. P. bibroni a P. tetensis) dosahují velikosti až 20 cm.
P. capensis (A. Smith, 1845) patří v jižní Africe k Široce rozšířenému druhu obývajícímu Namibii (Dama-raland, Owamboland, Gobasis), JAR (Transvaal, Oransko, Bečuánsko, Basutsko a Kapsko). K nominotypickému poddruhu patří nyní 4 další uznávané poddruhy (R c. affinis, P. c. ka-tanganus, P c. oshaugknessyi a P. c. vansoni}. Další uvedené poddruhy {Wermuth 1965 uvádí 11 poddruhů) byly druhově přeřazeny (P. c. barnardi = P. rtigosits barnardi, P. c. formosus - P. r. formosus), popřípadě povýšeny na samostatné druhy ČR libialis a P. tigrlnits'). Za synonyma byly vyhlášeny poddruhy P. c. levyi (syn. k P. c. oskaaghnessyi) a P. c. rhodesianus {syn. k P. tigrinus). V jednoznačném určování poddruhů P. capensis však zatím nedošlo mezi odborníky ke shodě.
P. c. vansoni (Fitzsimons, 1933) je malý, poměrně zavalitý gekon, obývající jižní Transvaal (Zoutpansberg District). Velikost dospělých zvířat se pohybuje od 79 mm (tělo 41 mm, ocas 38 mm) do 81 mm (t. 46 mm, o. 35 mm). Rozdíly podle pohlaví jsou nepatrné a určení někdy problematické. Obě pohlaví mají preanofemorální póry a u samce není oproti samičce patrné ztluštění kořene ocasu. Samci mají nepatrné širší hlavu a lze říci, že na spodní straně kořene ocasu mají delší pásmo malých šupinek (před pásmem větších mediálních šupin) než samičky.
Základní zbarvení je světle hnědé, boky, břicho a spodní strana končetin je mírně narůžovělá. Od nozder přes oko až k ušním otvorům se táhne tmavé hnědý pruh. Příčně přes hlavu se táhnou 2 světle žlutobílé tečkované proužky, na hřbetě je těchto tečkovaných proužků 7. Celé tělo je pak poseto nepravidelnými tmavé hnědými pásky, které se táhnou od páteře přes boky dolu. Na bocích se objevují výrazné trnovité šupiny. Končetiny jsou posety světle žlutobílými tečkami a hnědými skvrnami.
Prsty gekonů jsou opatřeny drobnými přísavnými lamelami, které jim umožňují pohyb i po hladkých plochách. Jelikož však přísavné lamely nemají přes celé prsty, při delším pobytu na skle (díky své zavalitosti) sklouzávají dolů. Proto je nespatříme ani na stropě terária. Jejich pohyb je klidný a při vyrušení nemají tendenci nijak divoce utíkat. Pokud se ocitnou ve stresově situaci, rychlým plazením s malými skoky se snaží co nejdříve doběhnout k úkrytu.
Proces svlékání probíhá podobně jako u jiných gekonů. Asi 10 - 30 hodin před svlékáním se stará pokožka zkalí (bez zakalení očí). Nejprve na těle, pak na ocase a končetinách a nakonec na hlavě se zbarví do bělá. Svlékání začíná otíráním hlavy o podklad. Z čelistí se pak začne táhnout kůže k předním končetinám, trupu, zadním končetinám a končí u ocasu. Tento proces trvá asi l - 2 hodiny. Někdy dochází při svlékání k problémům, hlavně v oblasti ušních otvorů, hemipenisů a přísavných lamel. Pokud si je gekon sám nesvleče do dvou dnů, je třeba mu po navlhčení zbytky staré kůže opatrně pinzetou odstranit.
Při tvorbě a kladení vajíček může dojít u samiček k úbytku vápníku a tím k poškození nejen vaječných skořápek, ale i k odvápnění kostí samičky a následné křivici. Je proto nutné s přísunem potravy podávat i různé vitamínové a minerální směsy, jemně rozdrcené vaječné skořápky a vitamín D.
Moje chovná skupina je tvořena jedním samečkem a dvěma samičkami. Terárium je celoskleněné o velikosti 27 x 30 x 30 cm s bočním větracím otvorem. Jako podklad slouží jemný přepálený písek, na kterém jsou položeny pískovcové destičky a kousky kůry. Boční i zadní stěna jsou obloženy pórovitým tufitem, po němž s oblibou šplhají. Přes celé terárium ční silnější větev, po níž se mohou gekoni dostat až k žárovce, na které se po jejím vypnutí rádi vyhřívají. V rohu terária je umístěn malý hliněný květináč, který je téměř po okraj naplněn směsí rašeliníku, rašeliny a písku. Květináč je maskován kousky kůry a pískovcovými destičkami. Kyprý substrát musí být pravidelně zvlhčován a slouží gekonům jako kladiště. Pokud gekoni toto kladiště nemají k dispozici, zahrabávají vajíčka nahodile do písku, nebo častěji je lepí na podklad v teráriu {vždy na kameny).
Terárium je shora osvětleno zářivkou, uvnitř terária pak 15 W žárovkou, která zároveň terárium vyhřívá. Pro zvětšení výhřevnosti je zapuštěna do květináče. Teplota vzduchu kolísá v letním období mezi 26 - 32 °C, v zimním období mezi 21 - 26 °C. Před vyššími teplotami musí mít zvířata vždy k dispozici možnost úniku do chladnějšího úkrytu. Podle Roslera (1991) může mimo období březosti a období rozmnožování dojít k teplotním rozdílům ve dne a v noci o více jak 8 °C, eventuálně ke krátkodobému poklesu teploty v teráriu pod 10 °C, aniž by to ohrozilo zdraví zvírat. Relativní vlhkost se pohybuje v rozmezí od 75 do 85 %. Tu udržuje především květináč s vlhkou zeminou určený ke kladení vajíček a také nádoba s vodou, ze které gekoni pijí.
Potravní spektrum gekonů je zastoupeno veškerým hmyzem přiměřené velikosti. Jeho hlavní součást v průběhu roku tvoří cvrčci. V letním období je výhodné krmit smýkaným hmyzem. Gekoni bez problémů žerou sarančata, kobylky, pavouky, mouchy, malé motýly, housenky i malé šváby. V zimním období a při nedostatku potravy můžeme krmit moučnými červy (nejlépe čerstvě svlečenými) a larvami Zoophobas morio přiměřené velikosti. Přestože se jedná o soumračné až noční živočichy, v teráriu v důsledku umělého osvětlení jsou aktivní i ve dne a ztrácejí svou plachost. Při krmení v kteroukoliv dobu se ihned vrhají na kořist a bez problémů žerou i z pinzety. Pokud je krmného hmyzu více než stačí sežrat najednou, sežerou jej v průběhu dalších dnů.
Páření a rozmnožování gekonů až ně několikaměsíční pauzu probíhá v podstatě po dobu celého roku. Veškerou sexuální aktivitu můžeme pozorovat vždy u samečka. Počátek páření se projevuje ve vydávání akustických, optických a pachových signálů. Sameček vydává jemné, avšak dobře slyšitelné vrzavé zvuky a přibližuje se k samičce. Při dalším přibližování pak dochází k trhavým pohybům hlavy a k pobíhání. V této fázi se snaží samička samečkovi uniknout útěkem. Když je samička konečně připravena k páření, nechá samečka přiblížit těsně k sobě a chvíli se vzájemně očichávají v oblasti kloaky. Sameček se pak k samičce přitiskne, zakousne se jí do šíje, samička lehce nadzvedne ocas a umožní samečkovi vlastní spojení. Kopulace netrvá zpravidla déle než l minutu.
Březost je u samiček snadno poznatelná, protože přes lesklé narůžovělé břicho lze pozorovat tvorbu vajíček, která jsou nejprve uložena více ke středu břicha, později při dozrávání sestupují ke kloace. Snůška obsahuje 1-2 vajíčka, která samička zahrabává do připraveného květináče. Vajíčka klade převážně v noci a zahrabává je poměrně hluboko. Několikrát se stalo, že vajíčka nalepila na kamenitý podklad v teráriu. Tato vajíčka však, jak se později ukázalo, nebyla oplodněná. Po nakladení měkký obal rychle ztuhne. Vajíčka jsou čistě bílá, vápenitá, mají oválný tvar a jejich velikost je 8,5 - 10 x 5 - 6 mm. Do prvního týdne po snesení se začínají vajíčka zbarvovat do růžová, což je známka oplodnění a vývoje embrya. Mláďata otevírají vaječný obal a vylézají z něj asi do jedné hodiny. Ve vyprázdněném vaječném obalu nezůstává žádný zbytek žloutku.
Inkubace vajíček probíhala v plastikové větrané doze na vlhkém rašeliníku. Teplota zde kolísala od 23 do 30 °C a relativní vlhkost byla kolem 90 %. Doba líhnutí se pohybovala od 47 do 60 dnů. Při snížení inkubační teploty však může dojít k prodloužení inkubace.
Základní zbarvení mláďat na hřbetě a ocasu bylo tmavohnědé. Celé tělo bylo žlutobíle skvrnité, přes záda tvořily skvrny proužky. Ocas byl také žlutě proužkovaný. Krk, břicho a boky ocasu jsou světlejší, také skvrnité, stejně jako končetiny. Mláďata se začínají zbarvovat jako dospělí přibližně v jednom roce, kdy také dochází k rozlišení samečka a samičky. Velikost narozených mláďat byla od 37 mm (tělo 20, ocas 17) do 43 mm (tělo 22, ocas 21). Přestože se jedná o malý druh gekona, dožívá se až 8 let.
Ihned po narození se mladí gekoni svlékali a svlečená pokožka tvořila jejich první potravu. Normami potravu začala přijímat druhý až třetí den. Skládala se z malých cvrčků, mušek, pavouků a molů voskových. Vodu přijímali gekoni vždy při rosení.
Závěrem bych chtěl ještě upozornit na několik zajímavých údajů z chovu P. capensis ssp., které uvádí Rosler (1991):
- průměrná váha vajíčka (ze 63 vajíček) byla 0,4872 g (nejlehčí 0,2798 g, nejtěžší 0,7828 g)
- vaječná skořápka tvoří průměrně 10,5 % váhy vajíčka a tloušťka skořápky se pohybovala od 0,03 do 0,06 mm.
- úbytek hmotnosti vajíčka v průběhu 40 dnů inkubace byl průměrně 0,0385 g, což je asi 8,1% hmotnosti vajíčka
Porovnáni hmotnostního úbytku a jinými druhy gekonů vypadá následovně:
- Crossobamon e. euerstnanni - mínus 8,7 % (u l vajíčka)
- Phelsuma m. grandis - mínus 18,9 % (u 2 vajíček)
- Phelsuma v-nigra u-nigra - mínus 17,2 % (u 7 vajíček)
- Teratoscincus s. scincus - mínus 16,0 % (u 2 vajíček)
průměrná hmotnost mláďat při narození byla 0,3636 g, v l roce života pak byla průměrná hmotnost 1,6769 g
Po několikaletém chovu gekonů P. c. vansorti mohu konstatovat, že se jedná o nenáročné gekony co do chovu, avšak pokud chceme dosáhnout odchovu, je třeba jim vytvořit patřičné podmínky.
Literatura
Henkel, Schmidt, 1992: Geckos Ulmer
Rosler, H., 1991: Zur Fortpflanzung des Kap-Geckos, Pachydactylus capensis (Smith, 1845), in Terrarium, Herpetofauna 13 (73): 20 - 28.
Seufer, H., 1985: Geckos, A. P Verlag, Minden.
Ulber Th., E., 1987: Pachydactylus bibronii (Smith). Sauria 9 (3): 81 - 86
Wermuth, H., 1965: Liste der rezenten Amphibien und Reptilien - Gekkonidae, Pygopodidae, Xantusiidae, Gruyter, Berlin.
Werner, Y. L., 1977: Ecological comments on some gekkonid lizards of the Namib Desert, South West Africa. Madoqua 10 (3): 157 - 169.
Text a foto Miloslav Poulíček
